ProFem

Organizace proFem již od roku 1993 usiluje o zlepšení situace v oblasti domácího a sexuálního násilí. Poskytuje sociální, právní poradenství a další přímou podporu osobám ohroženým domácím a sexuálním násilím (krizovou intervenci nebo psychoterapii). Podílí se na prevenci a zvyšování osvěty v této oblasti: pořádá akce pro laickou i odbornou veřejnost a vydává poradenské a informační publikace. Zaměřuje se také na politický a legislativní lobbing. Text pro PRAHO! project vytvořil právní tým proFem.

Domácí násilí často nebývá vidět ani slyšet. Příliš o něm nemluvíme. To izoluje ty, kdo ho zažívají, a dává pocit nedotknutelnosti těm, kdo ho páchají.

A i když už o něm mluvit začneme, je řada faktů, která ve veřejné debatě stále nezaznívá. To je potřeba změnit.

Proto přinášíme 25 věcí o domácím násilí, které bychom jako společnost měli více znát a více o nich hovořit.

Domácí násilí jako společenský systémový jev:

• „Domácí násilí” vlastně není úplně přesný termín. Vyvolává totiž mylný dojem, že se násilí děje pouze doma. Násilí, které se děje ve společném bydlení, sem sice patří. Zároveň však existují i další formy, které za něj ne úplně přesně označujeme. Je to především násilí, které se děje mezi partnery bez ohledu na to, zda spolu bydlí nebo ne (tzv. násilí v intimním či partnerském vztahu), nebo násilí, které se děje v rodině, opět bez ohledu na adresu (tzv. mezigenerační násilí).
• Domácí násilí je strukturální, systémový problém. Netýká se jen pár patologických jednotlivců nebo rodin. Souvisí s nerovnostmi a stereotypy ve společnosti, které jsou jeho příčinami a zároveň následky.
• Domácí násilí může zasáhnout kohokoli kdekoli. Není ale rovnoměrně rozložené ve společnosti. Týká se všech bez ohledu na vzdělání, povolání, socioekonomickou třídu, věk či náboženství. V drtivé většině ho však zažívají ženy. Proto jde o jednu z nejrozšířenějších forem genderově podmíněného násilí na ženách.
• Oběťmi domácího násilí jsou i muži. Vzhledem ke stereotypům o tom, že muži nebývají oběťmi, je pro ně mnohdy ještě těžší vyhledat pomoc.
• Domácí násilí může mít dopad i na více generací. Vzorce chování se v domácnostech, kde se vyskytlo násilí, mohou přenášet, předávat a obtiskávat napříč generacemi.

Povaha a projevy domácího násilí:

• Pro násilný vztah je typické střídání fází. Jedná se o fázi napětí, fázi násilí a fázi klidu. Tyto tři fáze na sebe plynule navazují a je možné si je představit jako utahující se spirálu. Ta ukazuje, jak se jednotlivé fáze střídají a že postupně dochází ke zkracování období mezi nimi. Tato dynamika zásadně ztěžuje odchod od násilného partnera. Fáze klidu totiž doprovází přísliby zlepšení a nová naděje. Tato období jsou však v čase často stále kratší a kratší a intenzita násilí se typicky stupňuje.
• Pro oběti domácího násilí může být velice těžké ze vztahu odejít. Mnohdy jsou na partnerovi finančně závislé (často i proto, že jim například zakazoval pracovat), mají strach z reakce partnera. Nemohou najít bydlení, často společně s dětmi, a uhradit kauci. Násilní partneři se často nad oběťmi snaží mít kontrolu v co nejvíc oblastech života, aby jim znemožnili od nich odejít. Je také úplně normální, že se oběti k násilnému partnerovi vrací. Data ukazují, že definitivně opustit násilnou domácnost může zabrat až osm pokusů.
• V případech domácího násilí je časté, že jeho pachatelé umí navenek působit velmi charismaticky a společensky. Za zavřenými dveřmi, když nemá kromě oběti jiné svědky je ale násilný. Pro oběť může být těžké, že jí okolí právě kvůli této „dvojí tváři pachatele” nevěří, že doma zažívá násilí.
• Domácí násilí si většinou spojujeme s fyzickým násilím. Může mít ale různé, často nečekané podoby. Může se projevovat kontrolou a manipulací, ubližováním domácím mazlíčkům, které má oběť ráda, odstřihnutím od rodiny a přátel, bráněním v práci nebo naopak nucením k ní, schováváním nebo ničením věcí, které jsou pro oběť důležité (významné dokumenty nebo věci, ke kterým má citový vztah), ohrožování rychlou jízdou v autě, omezováním jejího soukromí (vysazování dveří, kontrolování polohy telefonu) a mnoho dalších.
• Někdy se v souvislosti s domácím násilím hovoří o nebezpečí křivých obvinění. Zejména zahraniční data ukazují, že jde o zanedbatelný problém, který se prakticky neděje. V českém kontextu pak každé oznámení trestného činu zahajuje trestní proces, který může být náročný a namáhavý, navíc bez garantovaného výsledku. Osoba, která by si takový čin vymyslela, reálně nic nezíská a může jedině tratit. Proto je vhodnější debatu směrovat spíše na reálnou, hmatatelnou pomoc obětem, nežli na slaměného panáka křivých obvinění.

Domácí násilí & právo:

• Trestní právo označuje za trestné pouze takové násilí, ke kterému dochází v jedné společné domácnosti. Zavádí trestný čin, který se jmenuje „týrání osoby žijící ve společném obydlí.” To bohužel znamená, že pokud spolu pár nebydlí, z pohledu práva k trestnému domácímu násilí nedochází. V takových případech je pak třeba hledat jiný trestný čin, který mohl násilný partner spáchat, například znásilnění, ublížení na zdraví, vydírání nebo vyhrožování.
• Pouze menšina obětí se rozhodne domácí násilí oznámit. Mají třeba strach z pomsty pachatele, mají zkušenost, že jim nikdo nevěřil, nemají potřebnou podporu. Většina volí spíše cestu právního vyřešení rodinných vztahů (rozvod, nastavení péče o děti).
• Pokud osoba oznámí státním orgánům, že zažívá domácí násilí, má právo na právní zastoupení advokátem či advokátkou zcela zdarma na účet státu.
• Na domácí násilí, které zažívá někdo dospělý, není žádná oznamovací povinnost. To znamená, že pokud se o něm dozvím, nemusím ho ze zákona hlásit na policii. Rozhodnutí o nahlášení by vždy mělo náležet osobě, která násilí zažívá. Není vhodné vzít jí její autonomii a svobodu se rozhodnout o takto významném kroku.
• Násilnou osobu je možné ze společné domácnosti takzvaně vykázat. To znamená, že může dostat zákaz až na deset dní vstoupit do bytu a kontaktovat ohroženou osobu. O vykázání vždy rozhoduje policie přímo na místě.
• Podobně je proti domácímu násilí možné získat soudní zákaz styku. Ten však bohužel trvá pouze jeden měsíc. Ten často nestačí na vyřešení situace, která může trvat roky nebo i desetiletí. Navíc je opět podmíněno tím, že spolu pachatel a oběť bydlí.
• Když dojde ke znásilnění v partnerském vztahu, je možné pachatele odsoudit pouze, pokud s tím oběť souhlasí. To je problematické. Když totiž dojde ke znásilnění mimo vztah, takový souhlas potřeba není. Vzniká tak dvojí standard pro partnerská a nepartnerská znásilnění. Nelze přitom zaručit, že odebrání souhlasu bude vždy autentické. Pachatel totiž může oběti vyhrožovat a manipulovat s ní tak, aby s jeho stíháním nesouhlasila a on mohl vyváznout bez postihu.

Co vědět, kdyby někdo, koho znám, zažíval domácí násilí:

• Buďte všímaví. Dávejte pozor, když zaregistrujete, že se chování nebo životní styl vašeho blízkého změnilo. Zajímejte se. Citlivě se doptávejte.
• Pokud se vám někdo svěří s tím, že zažívá domácí násilí, nezlehčujte to. Můžete být úplně prvním člověkem, kterému se svěřuje. Na vaší reakci záleží. Podpořte je, nezpochybňujte, dejte prostor pro vyjádření všeho, co zrovna chtějí. Nenuťte je k žádnému kroku, neřešte nic za ně bez jejich souhlasu. Můžete nabídnout pomoc s akutním zajištěním bezpečí nebo nabídnou doprovod, kam bude třeba.
• Každý může na traumatizující událost, jakou domácí násilí je, reagovat různým, možná až matoucím způsobem. Každá reakce je však normální odezvou na zcela nenormální situaci. Naslouchejte. Důvěřujte.
• Můžete také předat kontakt na specializovanou odbornou organizaci. Ty jsou tu jak pro samotné osoby se zkušeností s domácím násilím, tak jejich blízké. Nabízí osobní, telefonickou nebo chatovou formu kontaktu a mohou vám pomoci se v situaci zorientovat. Můžete kontaktovat nás, proFem – centrum pro oběti domácího a sexuálního násilí. Nabízíme celou škálu služeb, které naleznete na webu www.profem.cz. Můžete zavolat (608 22 22 77) nebo napsat na mail (poradna@profem.cz) a domluvit si s námi schůzku.