Naše přítomnost je hodně pražská a připomíná nám absenci přírody. Naše listy mají ostré hrany a květy kvetou jednou za měsíc.

Bojíš se o svou budoucnost?

Dost se to mění. A taky trochu záleží na měřítku pohledu. Nebojím se smrti, a tak nějak doufám, že světu bude líp, až se trochu zhroutí. Ale tuhle odpověď vkládám do slov v klidu, smířená s tím věčným cyklem odchodu a příchodu. Zatímco otázkou zůstává, jestli se takhle v klidu budu cítit až mi bude konec dýchat na záda.

Nedávno jsme viděli jeden film z Kolumbie, kde na odpověď „jak si představuješ svou budoucnost“ odpovídali všichni stejně. A to tak, že žádnou budoucnost nemají a že si nic takového ani představit neumí. Zatímco my, privilegovaní bílí Evropani si tady v klidu fantazírujeme nad tím, jak je přirozené, že všechno přichází a odchází beze strachu ze smrti, protože nám reálně žádná ani nehrozí.