Anna Beáta Háblová
Realizace: Změny
Anna Beata Háblová je spisovatelka, architektka, výtvarnice. V roce 2022 vydala román Směna, dříve čtyři sbírky básní nebo knihy Města zdí: Život a smrt obchodních center a Nemísta měst: Opomíjená, pomíjivá a míjená místa měst. Od roku 2008 přispívá do Ranních úvah na rozhlasové stanici ČRo Vltava. V minulých letech vystavovala v galerii Artwall nebo v galerii současného umění DOX.
Co Ti aktuálně dává největší smysl?
Můj smysl je ve smyslech. Jen samotná existence života a její přijímaní mě naplňuje. Rodina, tvorba, pomalé cestování. Ale i tak se mi do všeho, a hlavně do tvorby, vlamuje úzkost. S nepříjemným napětím očekávám každé další léto, abych v duchu odhadovala, kolik požárů, tornád a nesnesitelných vln vedra opět přijde. Optikou výhledu na vykloubenou budoucnost jako by všechno smysl ztrácelo. Rození dětí i tvoření obrazů nebo psaní. Novou náplní se pro mě stává jakkoliv, byť nepatrně, přispět k zachování diverzity na zemi. Například: ve svém oboru sledovat novinky přispívající k uhlíkově neutrální a cirkulární architektuře. Nebo: jít si koupit nový svetr, až ten stávající bude mít díru na lokti.
Města
Naše prostředí se mění před očima. Přichází o svou diverzitu a křehkou rovnováhu. Rozbíjí se. Podobně se mi rozbíjejí i formy v obrazech. Pro jejich vznik byly použity reálné části Prahy a její domy, které se svým rozložením změnily k nepoznání. Formy v obrazech jsou jako střepy, které se znovu skládají dohromady a občas vytvářejí vlastní příběh. Ale jaký?
Há dvě ó
Prostřednictvím poezie popisuji nepoetickou realitu ekologické destrukce. Všechna jiná slova jako by už byla vypotřebována a staly se z nich fráze. Společným jmenovatelem básní je voda, jeden z nejviditelnějších projevů změn, kterými jsou její přítomnost v extrémních bouřkách a vyšší hladině moří, nebo naopak nepřítomnost v období sucha. Ale stejně. Zmůže něco poezie?
Břeh 3
Věci se mění, to je jediná jistota
tác s použitým nádobím vracejte k okénku
až příště přijdu, přestaneme kupovat a jíst
na jevišti oblohy odehrají ptáci představení
už se mi nechce experimentovat v dýchání
zeptej se pěšáka na šachovnici
jak se dostat na druhou stranu pole
když jsem byl kámen, věnoval jsem se krajině
Břeh 11
Vítr je na nule
hlasy ptáků hodnotí tuto situaci
slepé rameno řeky si protírá oči
vyplavuje serotonin
do synaptických štěrbin krajiny
jsem vymačkaná z poezie
píchám si do žil ticho
o mé závislosti nikomu neříkej
Břeh 8
Na základě klimatické změny
můžete smlouvu ukončit
ale nebyla by to škoda?
upravujeme dodatek III. ceníku
z vašeho pohledu se nic nemění
z mého pohledu je vidět jen
vršek mrtvého smrku
dva světy, které se ocitly
tváří v tvář a polekaly se
Břeh 2
Pohledy kamer namotané na mastné vlasy ulice
tráva se přeložila na seno instalované v puklinách
bílé peřiny mraků jsou schované ve skříních
ještě před úsvitem začínají doutnat tkáně bytů
ze všech záhybů kůže se vylévá moře
gel ve sprše se dopočítává kapajícího kohoutku
otáčím se a ten, kdo je na tahu, přeříká zpaměti potrubí
v lesním močálu se jako světlo v kuchyni
převaluje H20
Eko slam
V přírodě je tolik jiné přítomnosti, která se ode mě vzdaluje, odchází, nebo ztrácí svoji stabilitu. Tváří v tvář chřadnoucímu životu se cítím bezmocně. Když se dostanu do soukolí zdánlivých povinností a digitálních lapačů času, opouští mě vnímavost, přehlížím detaily, svět se mi rozpíjí do monochromního obrazu. Proto každý den chodím do lesa. Neběhám. Jen se dívám.