Často se uchylujeme k tomu, že bereme věci za samozřejmé, události se staly, domy se postavily a lidé životy prošli. Aniž bychom si mnohdy uvědomovali, co to znamená pro náš současný život a jak to může ovlivnit naši budoucnost v pozitivním i negativním slova smyslu. Z historie se můžeme poučit, těžit, inspirovat, ale zároveň také pochopit dynamiku a možnosti daného místa.

A protože si uvědomujeme, jak je někdy těžké najít si v našich životech čas a energii na čtení a vzdělávání se, rozhodli jsme se pro Tebe připravit pár otázek a výzev k zamyšlení ohledně historického kontextu této čtvrti. Zároveň jsme pro Tebe vytvořili interaktivní mapu, kde se můžeš v případě zájmu dozvědět více zajímavostí o místech v okolí.

Praha 9

Městská část Praha 9 se skládá z historických čtvrtí: Vysočany, Prosek, Střížkov, Hloubětín, Hrdlořezy a část Libně. První zmínka se nachází v listině kladrubského kláštera roku 1115. 

Název VYSOČANY vychází zřejmě z charakteristiky obyvatelstva, tedy od lidí, kteří žijí na vysokém místě. Od roku 1902 se staly Vysočany městem na základě dekretu Františka Josefa I. Budova vysočanské radnice byla následně zhotovena roku 1911 a v roce 1922 se Vysočany staly součástí tzv. Velké Prahy. Dne 25. března 1945 byly poničeny spojeneckým náletem na Prahu.

V lesích okolo Hrdlořez sídlili lapkové, kteří přepadávali pocestné. Název HRDLOŘEZY tedy reflektuje místo, které je naplněno nebezpečím.

Název PROSEK pochází ze slov „prosekati“ nebo „průsek“ a odkazuje na skutečnost, kdy bylo místo poseto hustými lesy, kudy vedly prosekané cesty. Nalezneme zde například kostel sv. Václava, založen v 11. století jako románská pseudobazilika nebo chráněný krajinný útvar „Prosecké skály“.

Emil Kolben

Významný český elektrotechnik a podnikatel, který založil továrny Kolben & spol. Stal se také generálním ředitelem a hlavním akcionářem Českomoravské-Kolben-Daněk, tzv. ČKD. Pro svůj židovský původ byl transportován do koncentračního tábora Terezín, kde také zemřel. 

Emil Kolben se narodil roku 1862 nedaleko Prahy a zemřel roku 1943 v Terezíně. Pocházel z židovské rodiny a měl 8 sourozenců. Vystudoval elektrotechniku a strojnictví na německé vysoké škole technické v Praze a díky skvělým studijním výsledkům obdržel stipendium na zahraniční cesty, kde se seznámil s průmyslovými podniky v Curychu, Paříži a Londýně.

Kolben strávil také pět let života v USA, kde pracoval nejdříve pro Thomase Alva Edisona a později spolupracoval s Nikolou Teslou na vícefázových elektromotorech, díky čemuž získal zkušenosti s využitím střídavého proudu. Následně působil nějaký čas ve Švýcarsku, kde budoval nové kontakty a posouval své znalosti a zkušenosti dopředu.

Roku 1896 se Kolben vrací do Čech a zakládá se společníky elektrotechnickou továrnu, zvanou Kolben a spol. Firmě se nebývale dařilo, rostl počet zaměstnanců i zakázek. V roce 1921 dochází k fúzi s První Českomoravskou továrnou na stroje v Praze a vzniká tak společnost s názvem Českomoravská-Kolben. O šest let později, tedy v roce 1927 dochází k dalšímu spojení, tentokrát s Akciovou společností Strojírny, dříve Breitfeld, Daněk a spol., a vzniká fima Českomoravská-Kolben-Daněk (ČKD).

Ačkoliv bylo později Kolbenovi doporučována emigrace, zůstal. Postupně se musel vzdát své pracovní pozice a majetku a v roce 1943 byl ve věku 80 let deportován do koncentračního tábora v Terezíně. Zde téhož roku umírá.

Ulice Kolbenova, na níž stávala Kolbenova továrna, získala své současné jméno roku 1989. podle Emila Kolbena je také pojmenovaná stanice metra.

Pomník k uctění památky Emila Kolbena můžeme dnes nalézt na náměstí OSN v Praze 9.

Továrna Kolben & spol.

Továrna založena roku 1896 Emilem Kolbenem. Tato elektrotechnická továrna se v počátcích soustředila na výrobu motorů, generátorů a jeřábových pohonů. V roce 1921 došlo k fúzi s První Českomoravskou továrnou na stroje v Praze a vznikla tak společnost s názvem Českomoravská-Kolben. V roce 1927 proběhlo další spojení, tentokrát s Akciovou společností Strojírny, dříve Breitfeld, Daněk a spol., a vznikla firma Českomoravská-Kolben-Daněk, tedy ČKD.

V roce 1854 založil Čeněk Daněk v Karlíně společnost Daněk a spol. Ta se roku 1872 sloučila se společností Breitfeld & Evans a vznikla tak Akciová společnost strojírny. Ta se soustředila na vybavení dolů a potravinářského průmyslu.

V roce 1871 byla založena akciová společnost První Českomoravská továrna na stroje v Praze. Mezi její velké realizace patřila i Petřínská rozhledna či Průmyslový palác na Pražském výstavišti. Na přelomu století zahájila výrobu kolejových vozidel, v roce 1907 pak spolu se společností Ringhoffer zahájila výrobu automobilů Praga.

Po návratu z Ameriky zakládá roku 1896 Emil Kolben elektrotechnickou továrnu Kolben & spol. Ve své práci využil bohatých zkušeností, které nabyl ve firmě u Edisona, a to nejprve jako Edisonův asistent, později jako ředitel technických kanceláří a laboratoří. Kolben se podílel na vývoji elektrických motorů a dynam a jedním z výsledků jeho práce se stal tramvajový motor.

Během tří let se počet zaměstnanců firmy Kolben & spol.  zvýšil z původních 25 členů na 400. Zpočátku dodávala především motory, generátory a jeřábové pohony. V roce 1898 se firma Kolben a spol. změnila na akciovou společnost a přijala nový název Elektrotechnická akciová společnost. Její součástí se stala modelárna, slévárna, kovárna a elektrárna.

V roce 1900 vyjela z továrny první lokomotiva a v roce 1901 zahájila výrobu parních válců a turbín. Rozmach společnosti pokračoval před i po první světové válce. Roku 1921 se spojila firma s První Českomoravskou továrnou na stroje v Praze a přejmenovala se na Českomoravská-Kolben. Ta se v roce 1927 spojila s Akciovou společností Strojírny, dříve Breitfeld, Daněk a spol. a vznikla Českomoravská–Kolben–Daněk (ČKD), největší strojírna v tehdejším Československu. V čele podniku stál Emil Kolben, a to až do roku 1939, dne 6. června 1943 byl zatčen nacisty.

V době největšího rozmachu měl podnik 12 000 zaměstnanců a jeho produkce skutečně naplňovala podnikové heslo „Vyrábíme vše, od špendlíku po lokomotivu“. V roce 1930 zahájil dokonce výrobu letadel a měl významný podíl na elektrifikaci Slovenska. ČKD začala dodávat také tanky a v roce 1936 vyjel z jejích bran první trolejbus pro Prahu.

Zahrádky 

Bývalá zahrádkářská kolonie, klubovna, taneční parket, ale také místo plné fauny, flóry a setkávání lidí.

Park Zahrádky vznikl na místě bývalé zahrádkářské osady. Jeho částí protéká říčka Rokytka a celá oblast vyniká úrodnou půdou, na níž bylo v minulosti pěstováno velké množství květin a ovocných stromů.

V dnešní době minulost připomíná pár zahrádek a několik dochovaných starých jabloní, hrušní a magnolie, nacházející se u místního bistra. Dříve zde působila komunita lidí, která na místě provozovala klubovnu a taneční parket, kde se mohli lidé pravidelně scházet a trávit společně čas. V dnešních dnech dochází ke snaze tyto aktivity navrátit do komunitního života.

V místní půdě se nachází stovky až tisíce malých dutin, kde se přes zimu schovávají vzácné včelky samotářky. Díky jejich aktivitě dochází každé jaro k opylování prvních květin a zbylých ovocných stromů.

V tůních, jež vytvořily zahrádkáři, se líhne velké množství vážek, jejichž blanité obalové části larev lze pozorovat na březích vody každé jaro. Také zde můžete pozorovat ještěrky obecné, které se často vyhřívají na kamenných zídkách a mnoho druhů ptactva.

Rokytka 

Říčka Rokytka náleží povodí dolní Vltavy a protéká územím Středočeského kraje a Prahou v České republice. Její název vychází ze slova “rokyta”, které ve staroslovanštině označovalo vrbu. Právě vrbami je říčka v některých místech lemována dodnes. Délka jejího toku činí 36,2 km. 

Rokytka protéká řadou rybníků a chráněnými územími. Její okolí prošlo v minulosti značnými změnami. V historii byla Libeň a Vysočany vinařskou oblastí, kam se až do počátku 19. století jezdilo za přírodou. Nicméně během 19. a 20. století prošla oblast rozsáhlou proměnou. Rozvoj průmyslu v těchto čtvrtích byl značný a vznikly například továrny na cement, líh atd.

Vodní síla Rokytky byla také využívána k pohonu mlýnů, které byly v její blízkosti postaveny. Jednalo se o Löwitův mlýn u ústí Rokytky v Libni, Kejřův mlýn v Hloubětíně, Kyjský mlýn a Počernický mlýn. V současnosti jsou již průmyslové areály částečně nahrazeny bytovou zástavbou a sportovními komplexy.

Na začátku 20. století došlo k nejvýznamnější regulaci Rokytky, kdy během let 1905-1910 došlo k napřímení, prohloubení a opevnění jejího koryta od Libně po Hloubětín. Další regulací utrpělo koryto na mnoha místech svého toku v 70. letech minulého století. Odbor ochrany prostředí Magistrátu hl. města Prahy se snaží tyto zásahy napravit a uvést Rokytku do stavu blízkého přirozenému.

Rokytku překlenuje u Elsnicova náměstí betonový most. edná se o nejstarší betonový silniční most v Čechách, a proto je chráněn jako kulturní památka. Betonový most byl postaven v roce 1896 inženýrem Antonínem Losem a jeho šířka po rozšíření v roce 1909 dosahuje 99,3 m.

Rokytka ústí do Vltavy v městské části Praha – Libeň, z pravé strany u Českých loděnic pod Libeňským zámkem. Ústí Rokytky do Vltavy je součástí protipovodňové bariéry chránící Prahu před velkou vodou. Po katastrofálních povodních v roce 2002 zde byla vybudována mohutná vrata a betonový val, který zajišťuje ochranu dolní Libně.

Vysočanská Lípa svobody

Lípa svobody ve Vysočanech je významný strom, vysazen roku 1928 v předvečer 10. výročí vzniku Československé republiky.

Lípa se nachází před anglickým gymnáziem, poblíž západního výstupu ze stanice metra B Vysočanská, nedaleko úřadu MČ Praha 9 v Sokolovské ulici.

Byla zasazena žáky vysočanské školy za účasti představitelů Vysočanské radnice 27. října 1928, v předvečer desetiletého výročí vzniku naší republiky.

Současně se zasazením lípy byl odhalen i pomník padlých v 1. světové válce. Ten byl během nacistické okupace odstraněn a nezachovaly se ani jeho části na památku. Zmizela i pamětní destička na Lípě.

Prosecké skály

Přírodní památka, skalní útvar tvořený stěnami starých lomů na pískovec. V oblasti se nachází systém umělých podzemních chodeb, které vznikly těžbou písku.

Prosecké skály jsou přírodní památka, která se nachází na rozhraní pražských čtvrtí Prosek a Libeň. Jedná se o skalní útvar tvořený stěnami starých lomů na cenomanský pískovec české spodní křídy. Nalezneme zde systém umělých podzemních chodeb, které vznikly těžbou písku (někdy bývá mylně uvedeno, že jde o přírodní jeskyně).

Přírodní památka Prosecké skály byla vyhlášena 29. června 1968. Masiv je značně destabilizován, čemuž dříve přispívala těžba v otevřených a v současnosti již zčásti zasypaných opukových lomech, vnikání kanalizační, vodovodní a srážkové vody a další antropogenní vlivy.

Za 2. sv. války bylo podzemí Hamplovy pískovny adaptováno na protiletecký kryt.

Kostel sv. Václava na Proseku

Jeden z nejstarších a nejznámějších kostelů zasvěcených sv. Václavovi v Praze. Podle legend založen knížetem Boleslavem II. již v roce 970.

Svatý Václav (asi 907 – 28. září 935), český kníže a světec, hlavní patron Čech a Moravy a symbol české státnosti. Podle pověsti byl vychováván svou babičkou sv. Ludmilou. Jako kníže dokázal zachovat suverenitu českého státu a založil chrám sv. Víta, Přemyslovský kníže Václav byl zavražděn ve Staré Boleslavi (28. září r. 935) svými odpůrci na příkaz vlastního bratra Boleslava, který si tak uvolnil cestu k vládě. Po smrti začal být Václav uctíván jako svatý pro svou zbožnost a připisované posmrtné zázraky.

Kostel založen podle legend již knížetem Boleslavem II. v roce 970, ale původní románská trojlodní bazilika byla postavena pravděpodobně až ve druhé polovině 11. století. V roce 1421 za husitských bouří byl kostel zapálen a pobořen. Neblahou historickou roli sehráli i Švédové.

Zásluhu na obnově kostela má arcibiskup pražský kardinál Arnošt Vojtěch z Harrachu, který listinou z 9. května 1667 nařídil obnovu chrámů Páně včetně prosecké baziliky, neboť po utrpěných husitských bouřích a švédských vpádech hrozilo, že se z kostela stane ruina.

Kostel tak dostal cibulovitou věž a zvony, které nakonec skončily jako zdroj pro rakousko-uherský zbrojní průmysl.

Románská bazilika je významné architektonické a historické hodnoty s fragmenty nástěnných maleb z let kol. r. 1200 a nachází se na místě jedné z nejvýznamnějších křižovatek prehistorických cest v severovýchodní části pražského území.

Vladimír Boudník

Byl český grafik a malíř, autor originálních technik aktivní a strukturální grafiky, ale věnoval se také literární činnosti. Založil vlastní umělecký směr, tzv. explosionalismus a patří k předchůdcům českého abstraktního umění.

Boudník se přátelil s mnohými výtvarníky a literáty, včetně například Bohumila Hrabala, který u sebe Boudníka v nejtěžších chvílích nechal také bydlet. Dům se nacházel v Libni, ale kvůli výstavbě metra byl zdemolován. Boudník se díky němu seznámil se světovou literaturou a prokletými básníky a svými deníkovými texty ovlivnil Hrabalův literární styl.

Boudníkovo grafické dílo vznikalo během jeho zaměstnání v podniku Aero Vysočany, kde nacházel materiál i inspiraci pro svou tvorbu. Jako soustružník si zde vyrobil několik satinýrek, které v 50. letech nebylo možné nikde koupit. V grafice zpočátku užíval klasickou techniku suché jehly, ale jako matrici užíval kousky měděných, duralových či pozinkovaných plechů z odpadu, které předtím prošly dílenským procesem, který zanechal stopy na jejich ploše. Roku 1953 si všiml, že otisk těchto náhodných struktur je často zajímavější než kresba rýsovací jehlou a začal matrice zpracovávat tak, že do nich otiskoval odstřižky plechu, pilníky a kotouče pil, matky, šrouby, raznice či kusy litiny, odpadlé při zpracování kovu, které vlisoval a vtloukal do plechových plátů nebo vytvářel stopy bruskou a frézou.Grafické listy z takto vzniklých matric často dotvářel ještě poté, co vyšly z tiskařského lisu.

Boudník se mohl zabývat grafikou pouze ve volném čase v noci nebo v neděli. Boudník svoje grafické listy rozdával přátelům z tehdejšího pražského undergroundu či spolupracovníkům z továrny a vkládal je do dopisů různým adresátům. Soustředil kolem sebe spolupracovníky z dílen, které zasvětil do grafických technik a od roku 1955 do roku 1960 pořádal výstavy výtvarného kroužku v jídelně ČKD, kde je mohlo vidět až 2 000 zaměstnanců podniku i lidé zvenčí.

Boudníkovým „sekretářem“, který schraňoval grafické listy, sháněl pro něj materiál a později vyřizoval i korespondenci do zahraničí, byl jeho spolupracovník Vladislav Merhaut.Také Bohumil Hrabal často Boudníkovi kupoval barvy nebo papíry.

Boudník svým dílem ovlivnil řadu svých bývalých spolupracovníků v továrně. V českém prostředí mu patří jednoznačné prvenství jako zakladateli abstraktního umění, od něhož se poučila celá generace českého informelu a jehož grafické techniky si osvojila řada výtvarníků činných v 60. letech.

Nouzové kolonie

Budovy určené pro nejchudší sociální vrstvy. Jejich počátky datujeme kolem 20. letech 20. století. Zprvu vznikaly spíše samovolně, ale později je Praha začala budovat cíleně. Většina z nich zanikla po druhé světové válce.    

Ve 20. letech 20. století začaly v prstenci kolem Velké Prahy vznikat soubory provizorních staveb, které byly obývány nejchudšími sociálními vrstvami obyvatel, které neměli dostatek financí na bydlení v činžovním nebo rodinném domě. Tyto soubory provizorních domů se nazývaly nouzové kolonie, které vznikaly často na pozemcích, které byly nerentabilní, například obrácené k severu, v příliš příkrém svahu apod.

Pražská obec se k jejich vzniku stavěla zpočátku odmítavě, ale později sama začala zakládat vlastní nouzové kolonie, takovým příkladem byla například kolonie Za Aero. Většina těchto kolonií zanikla po druhé světové válce.

Příklady kolonií, které vznikly na území Prahy 9:

Čína

Kolonie zvaná Čína vyrůstala svépomocí postupně od roku 1926. Původně byla postavena většinou z vyřazených železničních vagónů bez podvozků. Za nějaký čas si lidé vagóny obezdili, někdy i zvětšili a omítli, až se z železničních vagónů vylouply poměrně pohledné domky s malými zahrádkami. Zdejší obyvatelé bydleli ve vlastním, zatímco lidé z kolonie Za Aero bydleli v obecním. Pod kolonií Čínou časem vyrostla zahrádkářská kolonie Rajská zahrada.

Za Aero

Vysočanská obecní kolonie, která stávala při ulici Kolbenova na východ od ulice Na černé strouze. Dnes zaniklá.

Vysočanská obecní kolonie Za Aero byla od počátku honosnější. Tvořily ji řady jednotných přízemních domků, v každé řadě bylo deset bytů o jedné prostorné místnosti (ojediněle o dvou místnostech) pod uzavřením s půdou, sklepem a malou zahrádkou. Bloky domků dělily ulice nesoucí úřední názvy, které byly dokonce uvedeny v plánu Prahy. Dohromady tu stálo 226 domků. Kolonie Za Aero měla na svou dobu poměrně vyspělou „občanskou vybavenost“: byly tu čtyři konzumy, tři hospody, dvě řeznictví, holírna, mateřská školka, hokynářství, dvě trafiky a dva obuvníci.

Obě kolonie nebyly od sebe odděleny, na větší nákupy se chodilo do Vysočan nebo do Hloubětína.

Komplex kolonií Před mostem (Hrdlořezy), Za mostem (Hloubětín) a Za Horou Dodnes máme dochované domky po obou stranách železničního mostu přes Rokytku tratě z Malešic do Libně na sever od ulice Českobrodská, nedaleko zastávky Kolonie.

Celý komplex kolonií je dochován do dnešní doby ve víceméně stejném rozsahu, nicméně domky byly samozřejmě v průběhu let přestavěny a rekonstruovány.

Prosecká kolonie

Stávala na místě dnešních panelových domů mezi ulicemi Lovosická a Kytlická. Dnes zaniklá.

Historický Elektromobil 

Již před více než 100 lety bylo možné ve Vysočanech zahlédnout první elektromobily. Zdlouhavý výzkum a několik prototypů vzniklo pod taktovkou inž. Františka Křižíka, jimž se následně inspiroval Emil Kolben.  

František Křižík postavil první automobil na elektrický pohon v roce 1895 po mnoha zdlouhavých pokusech. Byl to vůz ve tvaru kočáru, jak bylo tehdy obvyklé stavět předchůdce dnešních automobilů. Elektromotor byl poháněný stejnosměrným proudem z akumulátoru. Elektromotor měl výkon 3,7 kW (5HP) a přes planetové soukolí poháněl zadní nápravu. Řízení předních kol se provádělo u prvního vozu pákou. Ovládání motoru se provádělo pedálem na podlaze. Brzda byla páková a působila přímo na nápravu zadních kol.

Po tomto prvním voze postavil inž. František Křižík ještě další dva vozy. Pohon zadních kol nebyl již planetovým soukolím, ale dvojicí řetězů a ozubených kol a řízení předních kol se již ovládalo volantem. Vůz byl osvětlen jednou svítilnou uprostřed předního ochranného plechu. Světlo snad bylo acetonové.

Třetí vůz této série měl již dva elektromotory, na každé kolo zvlášť. Osvětlení bylo dvěma svítilnami na bocích vozu vedle sedadla řidiče.

Emila Kolbena zaujala tato varianta tišších vozidel se spolehlivějším motorem, než byly dosavadní motory benzínové. V Kopřivnické vozovce měli podobné myšlenkové pochody, ale výsledky snažení nebyly zcela uspokojivé. Spojili tedy síly. Vozovka dodala dva automobily a Emil Kolben přišel s vlastním elektromotorem. Byly to motory označené tehdejší zkratkou vysočanské továrny AEG (Elektrizitäts-Aktien-Gesellschaft, dříve Kolben a spol.). Auta dosahovaly nejvyšší rychlosti 21 km/hod. a stály 5200 rakouských korun. Hmotnost byla 972 kg. Oba elektromobily bylyv černozelené kombinaci s koženou lakovanou skládací střechou. Dodány byly 19. prosince roku 1900 a 26. března 1901.

Areál Praga – Pragovka

Praga je český výrobce automobilů s historií od roku 1907. Automobilka vyráběla osobní a nákladní auta, motocykly, letadla, technické díly do aut, zavedla desítky patentů do světa automobilismu. V současné době slouží areál jako místo pro setkávání a kulturu.

Roku 1907 byla založena Pražská továrna na automobily v pražských Vysočanech, jako společný projekt První česko-moravské továrny na stroje v Praze (od roku 1927 sloučené jako mateřská společnost Pragovky v koncernuČeskomoravská Kolben Daněk).

Koncem roku 1909 vznikla značka Praga. Název Praga vychází z latinského jména pro Prahu, aby název působil od počátku mezinárodně. Počátky výroby byly velmi pozvolné. Od roku 1910 byla zahájena sériová výroba s modely Praga 01 a Praga 02.

Až rok 1911 znamenal úspěch, který je spojen s příchodem českého konstruktéra Františka Kece na pozici vrchního konstruktéra. Již před první světovou válkou byla zahájena výroba osobních automobilů vlastní konstrukce, které byly považovány za  spolehlivé, kvalitní, konkurovaly zahraničním značkám.

letech 1921-1938 vyráběla společnost Praga letecké motory, vlastní konstrukce a také licenční. Byly instalovány v československých letadlech Aero, Avia, Letov, Přikryl-Blecha, Škoda,Továrna na letadla Beneš-Mráz a pochopitelně Praga).

Za první republiky továrna zaměstnává kolem 3500 dělníků a stává se tak největší automobilkou v Česko-slovensku. Pod zkratkou ČKD vyrábí vozy značky Praga, Škoda a Tatra.

Na konci druhé světové války, 25. března 1945, zničil téměř celou automobilku nálet. Po válce v rekonstruovaných budovách automobilky zahájila výrobu ČKD Sokolovo (později ČKD Lokomotivka a ČKD Kompresory), automobilka Praga se přesunula dál do Vysočan do bývalé továrny Junkers (Hala č. 19). Tato stavba je jedinečná svým technickým konstrukčním řešením zastřešení a osvětlení.

Budova E Factory, z let 1930-1933, která byla postavena podle návrhu Josefa Kalouse, připadla v poválečných letech areálu firmy Praga. Byla zvýšena o další podlaží rámové konstrukce, které sloužilo jako kontrolní hala pro výrobu součástek. Budova je v autentickém stavu a od roku 2003 je památkově chráněna.

V roce 1989 dochází k privatizaci společnosti Praga a přesunu produkce nákladních vozidel do Čáslavi.

V současné chvíli jsou prostory areálu využívány ke kulturní činnosti.

Bedřich Frey starší

Bedřich Frey starší byl český chemik, farmaceut, statkář a podnikatel, významný občan a někdejší starosta Vysočan. Založil zde první průmyslový podnik v obci, parní cukrovar, a byl průkopníkem oboru cukrovarnictví v zemích Koruny české.

Bedřich Frey v letech 1826–1830 pobýval ve Francii, kde se seznámil s principem výroby cukru z cukrové řepy, toho ho inspirovalo k založení vlastního podnikání v oblasti výroby cukru.

Po jistou dobu také vykonával funkci starosty Vysočan. Byl mecenášem obce, podporoval nemajetné, zasloužil se o výstavbu vysočanské školy.

Od 60. let přebral vedoucí pozici v továrně (cukrovaru) syn Bedřich Frey mladší. Ten pokračoval v intencích svého otce a cukrovar nadále úspěšně rozvíjí. Frey mladší začal ve zdokonalování výroby spolupracovat s plzeňským průmyslníkem Hugo Jelínkem, rovněž byl starostou Vysočan a také první, kdo v Praze a okolí vlastnil telefonní linku a to mezi svým bytem a cukrovarem.

Roku 1888 pak vydobyl pro rodinu Freyovu znovunavrácení navrácení dědičného šlechtického titulu rytíř Frey von Freyenfels.

Na počest podnikatelské rodiny je ve Vysočanech pojmenována široká městská třída, Freyova.

Cukrovar Vysočany

Bývalý průmyslový areál v Praze v ulici Ke Klíčovu, severně od železniční trati. Založen Bedřichem Freyem starším, v činnosti pokračoval jeho syn Bedřich Frey mladší.

Roku 1832 zřídil Bedřich Frey st. ve Vysočanech první primitivní výrobnu cukru. Roku 1835 pak otevřel svůj nový parní cukrovar v empírovém slohu, první průmyslovou výrobnu v obci (později ulice Ke Klíčovu 56/5). Ve stejném roce se Freyovým narodil syn Bedřich mladší.

Zabýval se výrobními strojními mechanismy, chemickými i zemědělskými postupy. K zajištění dostatku surovin pro cukrovar měl Frey v pronájmu a později zakoupil usedlost Apolinářský dvůr s přilehlými polnostmi. Jako jeden z prvních zavedl v provozu svého cukrovaru hydraulické lisy, zpracovával také tzv. břečku, odpadní materiál, který vznikal při výrobě v menších cukrovarech a ty ji nedokázaly dále zpracovat. Roku 1850 vzniká v cukrovaru speciální provoz na rafinování cukru. Roku 1879 zemřel Bedřich Frey starší a činnost přebírá jeho syn, Bedřich Frey mladší.

Na přelomu 19. a 20. století byla výroba ukončena. Následova přestavba pro nové využití, kterou provedl roku 1929 stavitel Hejduk. V areálu sídlily různé menší firmy a založena zde byla i továrna Avia. Po skončení 2. světové války byl areál přidružen k Odkolkovým mlýnům..

Vysočanská mlékárna 

Průmyslový areál v pražských Vysočanech ve Freyově ulici, který se nacházel na západní straně náměstí OSN mezi radnicí a pivovarem. Založeno Bedřichem Freyem mladším.

Bedřich Frey starší si v polovině 19. století ve Vysočanech od pražských dominikánů pronajal část Apolinářského dvora a později celý statek odkoupil. Jeho syn Bedřich Frey mladší v něm roku 1889 nechal založit malou mlékárnu.

Mlékárna postupně rozšiřovala svou výrobu, a proto byla v letech 1895–1896 přestavěna a modernizována. K roku 1897 zastavěná plocha mlékárny činila 1224 m², ve výrobě pracovalo 145 osob a mléko bylo rozváženo 24 vozy.

Denně bylo přijato až 20 000 litrů mléka od 3 000 krav, ze kterého se vyrábělo několik druhů pasterovaného mléka a smetany, dětské mléko, odstředěné („sbírané“) mléko, máslo, tvaroh a syrovátka.

Mlékárna byla společně se sousedními budovami těžce poničena spojeneckým bombardováním 25. března 1945. Po skončení války byla výroba obnovena, firma ovšem přešla pod národní správu a Strohmayer-Frey s rodinou emigroval do Rakouska.

1.ledna 1948 byl podnik znárodněn a stal se součástí Pražských mlékáren, n. p. Mlékárny byly v roce 1953 začleněny do Pražského mlékárenského trustu a v roce 1963 konsolidovány jako Laktos, n. p.

V rámci podniku Laktos tvořila vysočanská mlékárna závod 03 a fungovala až do 80. let, kdy byla výroba přenesena do nové Kyjské mlékárny, vysočanský závod uzavřen a zbourán. Na jeho místě vyrostla prodejna potravin. Tu počátkem nového tisíciletí nahradilo nákupní centrum Fénix. Mlékárnu tak připomíná pouze název přilehlé Mlékárenské ulice.

Pomníček u Rokytky

Pomníček Ladislavu Hindlovi, který stojí na břehu Rokytky jako symbol boje zdejších obyvatel v květnových dnech roku 1945.

Obyvatelé Vysočan se zapojili do boje proti německým okupantům 5. května 1945. Jejich pokusy Němce odzbrojovat, na výzvu Českého rozhlasu, mívaly tragické následky, neboť ve zdejších továrních halách ČKD byly opravovány nacistické tanky a obrněná vozidla a z tohoto důvodu měly silnou vojenskou ostrahu. Přesto se podařilo několik opravovaných tanků povstalcům ukořistit. S tanky a ručními zbraněmi získanými odzbrojením německých vojáků se poté pokusili zastavit na vysočanském nádraží vojenský vlak s transportem 50 obrněných vozů, který směřoval do Prahy, aby zajistil německou posádku v boji proti povstalým Pražanům.

Během boje nabídli Němci příměří a začali jednat o podmínkách kapitulace. Po jednání však zákeřně zastřelili českého parlamentáře, šéfpilota Avie, Rudolfa Daleckého. Povstalci odpověděli prudkým bojem a donutili Němce se vzdát. Ve škole byl zřízen zajatecký tábor, kterým během povstání prošlo 10 177 zajatců.

V noci z 5. na 6. května bylo ve Vysočanech postaveno 18 barikád a zátarasů. Ráno se situace zhoršila. Němci dostali posily s těžkými zbraněmi, dobyli nádraží, školu a několik domů a policejní komisařství. Po těžkých bojích na barikádách postoupili Němci 7. května asi se 150 tanky a těžkými vozidly od Klíčova až k Balabence.

8.května vstoupila na území Vysočan Schörnerova armáda, která se pokoušela projít Prahou. Armáda neuznala ani oficiální kapitulaci Německa a střílela po každém, kdo se jen přiblížil.

Vysočanských obětí květnových dnů roku 1945 bylo mnoho, i přestože jejich jména na pomníku nenajdeme.