Doufám, že se nikdy nepřestanu učit. Pořád píšu, ale nemůžu přestat psát o smrti. Myslím si, že velikánským světovým problémem je, že lidi spolu neumějí mluvit. Jednou za čas musím spát pod hvězdnou oblohou, nebo utíkat po (irskejch) kopcích, abych si připomněla, kdy to jsem ještě já.

Kontakt

E: klara@prahoproject.cz

Jak se v současnou chvíli cítíš?
Zmateně, nevím, na co stačím. Ale po dlouhý době jsem si jistá jednou věcí – že vždycky stojí za to hledat sebe i ve chvílích, kdy na to člověk zapomíná.

V čem nebo v kom v životě hledáš inspiraci?
Inspiruje mě každej, kdo bojuje za spravedlnost; ti, co se nebojí říct svůj názor; a taky můj děda T.

Je něco, co před ostatními skrýváš?
Ano, je. Občas zdraví, občas tíhu. Snažím se tak nečinit alespoň sama před sebou.

Pro koho nebo pro co bije Tvoje srdce?
Pro všechny, co milujou a žijou tak, jako by měli zítra zemřít.

Co Ti dodalo sílu, když si ji potřebovala?
Znalost toho, co už se zvládlo. Vědomí, že to tentokrát nebude jinak.

Co je Ti v životě nejcennější?
Smysluplnost, ctnost a svoboda.

Je něco, co Tě na dnešní společnosti trápí?
Že konzumujeme informace v tak velkým množství, jako by to byla přirozenost. Že se tolik porovnáváme – a v tom všem je lehký ztrácet pokoru.

Považuješ Prahu za anonymní?
Dostatečně ano, ale ne moc. Když najdu nový místo, novej okruh lidí, tak je lehký si připadat na vteřinu jako v novém světě, dokud nezjistim, že tomu tak vlastně vůbec není.

Jaký význam má podle Tebe umění ve veřejném prostoru?
Zastavit se.

Jaká je Tvoje funkce v projektu a co obnáší?
Přidala jsem se hned po začátku, to jsem byla krátce po rozchodu, narazila na tuhle nádheru a věděla, že něčeho takovýho chci být součástí. Pomohlo mi to tehdy a pomáhá dodnes.

Dnes stojím za velkou částí výběru výpovědí, ať už pro větší realizace nebo jen menší sbírky. Taky se starám o rozhovory, korespondenci s veřejností a o překlad.