Často se raduju z úplných maličkostí a přemýšlím, že nic nemá smysl, a proto ho má vlastně všechno. Jsem minimalistka, když jde o věci, a idealistka, když jde o život. Trápí mě, že čas utíká a nemůžeme ho zastavit, že lidi stárnou a že některé věci neovlivníme. Chtěla bych se naučit na ukulele a nevztekat se kvůli maličkostem. Duší jsem seveřanka, ale jednou si koupím domek ve Španělsku.

Kontakt

E : katerina@prahoproject.cz

Jak se v současnou chvíli cítíš?
Vděčná, ale strašně unavená. Můj pracovní i osobní život jsou nyní pestřejší a barevnější, než se dá dlouhodobě zvládat.

V čem nebo v kom v životě hledáš inspiraci?
V lidech kolem mě. Pod slovem „inspirace“ si často představíme něco ohromujícího a velkého, ale pro mě je inspirace v maličkostech lidských životů a v interakcích – v gestech, ve slovech, v příbězích, v přístupu, v hodnotách – všechno tohle pozoruji, obdivuji a nechávám se tím inspirovat.

Je něco, co před ostatními skrýváš?
Když mám starosti a trápení. Jsou to situace, kdy jsem moc křehká na to, abych zvládla, že druhá strana nebude reagovat dostatečně pečujícím způsobem. Proto to před většinou lidí raději schovám a otočím pozornost na ně. Někdy pak objímám ostatní, když sama potřebuji obejmout.

Pro koho nebo pro co bije Tvoje srdce?
Pro tu chvilku, kdy nastavím obličej slunečním paprskům a zavřu oči. Pro svobodu mysli i těla. Pro hledání krásy a radosti v každodenních okamžicích. Pro moje nejbližší.

Co Ti dodalo sílu, když si ji potřebovala?
Vědomí, že každá těžká hodina má jen 60 minut a zítra už pro mě tenhle okamžik bude minulostí. A můj partner.

Co je Ti v životě nejcennější?
Že ho mám a že mám svobodu si ho udělat takový, jaký chci a potřebuji, když pro to budu dělat ty správné kroky.

Je něco, co Tě na dnešní společnosti trápí?
Jak moc na sebe lidi dokážou být zlí. Že často ulpívá na sociálních narativech, které nevedou k životnímu štěstí jednotlivce. Že i když se má objektivně lépe a lépe, neustále vznikají nové a další problémy a některé z nich si vytváří ona sama.

Považuješ Prahu za anonymní?
Ne a mám to ráda. Mám ráda, že se v sobotu ráno náhodně potkám s kamarády na trzích nebo že v mojí oblíbené kavárně vědí, co si dám dřív, než si to objednám. Anonymitu cítím jen v tramvaji nebo v metru, kde na tajňačku pozoruji ostatní a přemýšlím, jaký mají asi příběh.

Jaký význam má podle Tebe umění ve veřejném prostoru?
Umění obecně má schopnost transformovat naše myšlení, rozšiřovat obzory a posouvat hranice naší fantazie. Jakmile se dostane do veřejného prostoru, může nás takto najednou ovlivnit při našich každodenních činnostech, třeba když jedem do práce nebo s dětmi na hřiště. Je důležité, abychom umění se vším jeho vlivem vynášeli z galerií a nechali ho na sebe působit bez ohledu na to, kde jsme nebo kdo jsme. Zároveň zvyšuje estetičnost našeho okolního prostředí a to je obecně něco, co přispívá k pohodě naší mysli. Doma to přece taky chceme mít hezké, tak proč to nechtít i na ulicích města, ve kterém žijeme.

Jaká je Tvoje funkce v projektu a co obnáší?
Začalo to asi jako u většiny lidí, kteří znají PRAHO! project – v baru jsem uviděla samolepku s poezií a slova na ní se mě nějak zvláštně dotkla. Načetla jsem kód, začala zodpovídat otázky a mezi své odpovědi v dotazníku jsem zahrnula i osobní vzkaz. Na to konto se mi ozvala Annamarie, autorka myšlenky projektu, a pak už to šlo ráz na ráz – náš pocit, že se známe odjakživa a společná energie i nápady, z nás udělaly přítelkyně a pracovní parťačky.

V současnosti v projektu funguji primárně jako psychologická supervizorka. Jednak vytvářím intervenční a psychologický content k našim tématům, realizacím a sociálním sítím, ale také se starám o vnitřní fungování týmu. Dále se věnuji navazování spoluprací a propojování s dalšími partnery.